Na slovíčko s Petrem Tremlem

Trenérská kariéra:

2011 - 2. místo na ME U16 v ČR2010 - 1. místo divize B (Tallin) postup do A divize
Od 2010 hlavní trenér ČR U16 – muži

2009 – asistent trenéra ČR - muži (M. Ježdík)
2007 - 2011 – asistent trenéra USK Praha (K.  Scalobroni)
2003 - 2007 – hlavní trenér USK Praha

2003 - 2005 – asistent trenéra ČR U20 – muži (F. Rón)

Hráčská kariéra:

2003 konec hráčské kariéry – 5x mistr republiky (1991,1992,1993,2000,2001)
1995 - Univerziáda Fukuoka 4. místo

1993 - Univerziáda Buffalo 5. místo

1991 - Univerziáda Sheffield 6. místo

1999 – kapitán reprezentačního týmu na ME ve Francii

1991 - 1999 reprezentace

2. místo v tabulce střelců za 3 body – 942 tříbodových hodů

10. nejlepší ligový střelec historie - 8977 bodů

Od roku 1986 muži VŠ Praha (USK Praha)

Od roku 1984 VŠ Praha - dorost

Jen těžko bychom hledali někoho tak oddaného svému klubu. Petr Treml působí v USK Praha od roku 1984, 18 let jako hráč, kapitán a reprezentant s přesnou rukou, která rozhodovala utkání,  4 roky v roli hlavního trenéra A týmu mužů a 4 roky jako asistent trenéra Kena Scalabroniho. Před dvěma lety se rozhodl pro životní změnu a zamířil do ženského prvoligového týmu VŠ Praha, kde má obdobný úkol, vychovávat mladé české hráčky.

Na úvod standardní otázka, od kolika let jsi začal chodit na basket, kde a kdo tě k němu přivedl?
Můj první sport, kterému jsem se věnoval, byl tenis. S tím jsem začínal v Košířích asi v šesti letech, bydleli jsme blízko tenisových kurtů a já trávil většinu volného času právě tam. Přes zimu jsem neměl tolik možností hrát tenis (krytých hal nebylo takové množství), tak jsem šel se starším bratrem zkusit basketbal. Začínal jsem v týmu Sokol Motol a svůj první zápas jsem hrál ve svých 12-ti letec

Pamatuješ si na své první spoluhráče?
Se svými prvními spoluhráči jsem hrál až do mladšího dorostu, tak si i většinu z nich pamatuji. Některé jsem později potkával opět na basketbalu, kde proti sobě hráli naše synové. Bohužel jsem se neúčastnil velkého srazu bývalých hráčů Sokola Motol, kde bych potkal i další. V každém případě na své spoluhráče rád vzpomínám, stejně jako na první společný zápas, který jsme prohráli 2-106 a nemohli jsme si přihrát. Myslím, že takový začátek potkal většinu kluků a holek.

Uvědomuješ si zpětně, co bylo pro tebe v té době na basketu nejdůležitější?
V prvních letech jsem basketbal bral jako doplněk k tenisu a líbilo se mi, že jsme hráli hodně zápasů a právě ten kolektiv bylo to, co mě zaujalo nejvíc. V tenise jsem také preferoval týmovou soutěž před individuálními turnaji. Podělit se o radost z vítězství s ostatními, popřípadě porážka se ve skupině snáší lépe než u individuálního sportu.  

V dnešní době jsi pro mnoho trenérů vzorem svým lidským přístupem k hráčům a hráčkám, měl jsi jako malý kluk také svůj vzor?
Neřekl bych, že jsem měl nějaký vzor, ale měl jsem štěstí na a potkával jsem z mého pohledu velmi dobré trenéry, kteří neviděli jen basketbal, ale hlavně v začátcích se nás snažili také vychovávat pro život – a to vidím i teď jako velmi důležité. Snažil jsem se od každého vzít něco. Nevím, jestli nějakého svého trenéra nezapomenu, ale zkusím vyjmenovat všechny od svých začátků. Prvním trenérem byl Zdeněk Zajíček, od žáků až do mladšího dorostu mě trénoval Bob Souček (vše v týmu Sokol Motol). I v této době jsem dělil svůj sportovní čas mezi tenis a basketbal. Pamatuji se, že zde docházelo k prvním problémům, kdy se kryly zápasy tenisu a basketu a já se musel rozhodnout. Musím přiznal, že jsem dával přednost tenisu a vypadalo to, že s basketbalem skončím. Nakonec došlo nějaké dohodě a dál jsem zvládal oba sporty. Do staršího dorostu jsem přestoupil do sportovního střediska VŠ Praha (současné USK) pod trenéra Jiřího Dolejše. Zde jsem se potkal s Vaškem Hrubým, s kterým jsem hrál dalších skoro dvacet let. Po skončení dorostu jsem dostal šanci od trenéra Jiřího Zídka, který mě zařadil do A týmu. Několik let jsem bojoval na lavičce a získával první minuty na hřišti, za které jsem byl rád a snažil se je maximálně využít. Poté k družstvu přišel Franta Rón a s tím jsem zažil první basketbalově úspěšné období. Společně jsme získali tři tituly mistrů republiky, sbírali jsme prvními zkušenostmi z evropských pohárů a v této době jsem dostal i první pozvánku do reprezentace od trenéra Jana Bobrovského. Dalším výborným trenérem, kterého jsem poznal, byl Milan Šedivý. Nejprve pracoval jako asistent u Jiřího Zídka a později jako hlavní trenér v mém druhém úspěšném období, ve kterém jsme získali dva tituly (oba po nezapomenutelných finálových bitvách s Opavou výhrami vždy v sedmém zápase).  Jednu sezónu jsme hráli současně s českou ligou i „severoevropskou ligu“ NEBL, kde jsme mohli hrát proti špičkovým týmům (CSKA Moskva,  Žalgiris Kaunas) a z části si vyzkoušet to, co teď znají hráči Nymburka.

S přibývajícími roky jsi začal sbírat cenné sportovní úspěchy, na které trenéry vzpomínáš rád?
Kromě již jmenovaných Franty Róna a Milana Šedivého a úspěchy v lize rád vzpomínám na jediné ME, kterého jsem se účastnil (1999 Francie). Na tomto mistrovství nás vedl Béďa Hummel a překvapili jsme dvěma výhrami na úvod. Porazili jsme favorizované Litvu a Řecko. I přes další porážky jsme se dostali mezi dvanáct týmů Evropy, což bylo bráno jako úspěch. Na ME vzpomínám i na výbornou partu Jirka Okáč, Kamil Novák , Pavel Bečka, Petr Czudek, David Klapetek a dva mladíci Jirka Welsch a Luboš Bartoň. Budu klukům držet palce ať skončí letos „jako zkušení borci“ lépe než my před 24 lety.

Další úspěšnou akci musím jmenovat naší účast na Univerziádě, speciálně rok 1995 ve Fukuoce. Postupně jsme porazili Litvu, Čínu, silnou Anglii po dvou prodloužení. Nakonec jsem skončili na čtvrtém místě, ale nezapomenutelný byl pro nás zápas s USA. Proti nám nastoupili současné hvězdy NBA Duncan, Iverson, Ray Allen. Našemu týmu (mimo jiné bych jmenoval Hrubý, Czudek, Kameník, Vahala, Bečka, Bašta) se podařilo vyhrát poločas a všichni si pamatujeme šťastnou trenérskou dvojici Franta Rón, Pepa Maurer.

Se sportem jsi procestoval hodně zemí. Kde jsi byl nejdále a kde se ti opravdu líbilo?
Nacestoval jsem toho opravdu dost, ale většinou je to přílet (příjezd), trénink, hotel, trénink, hotel, zápas, hotel a odlet. Myslím, že tak je to u většiny hráčů, bohužel toho člověk moc neviděl. Proto z tohoto pohledu nejlepší jsou právě Univerziády, kde je přece jen více času. Mohu proto jmenovat Fukuoku, kde jsme měli možnost poznat i jinou kulturu a mnoho přátelských lidí.

Po skončení tvé hráčské kariéry si se začal věnovat trénování. Vychoval jsi hodně hráčů a nyní i hráček. Co je podle tebe nejdůležitější předpoklad pro to, aby se z malého dítěte stal úspěšný basketbalista, jako například Adam Pecháček, kterého jsi trénoval od malinka?
Vždy záleží v první řadě na hráči. Je potřeba najít hráče s talentem a ochotného tvrdě na sobě pracovat, hráče, který má sen, za kterým si jde. Trenér ho formuje svými názory a dává mu rady, ale to hlavní je na něm. Překonávat tréninkovou dřinu a přitom se basketbalem bavit je ta nejlepší kombinace.

 Pouze talent nestačí, a na to někteří čeští hráči doplácí. Nedostatečná konkurence v našich podmínkách z nich dělá příliš brzo „hvězdy“, které mají jisté místo v reprezentačních výběrech a o které se přetahují nejlepší týmy. Kdo toto vše překoná a stále na sobě tvrdě pracuje a vidí své nedostatky, ten má teprve šanci se stál opravdu dobrým hráčem.

S Adamem Pecháčkem jsi prošel všemi kategoriemi od mini až po dorost. Je to sice už delší doba, ale na co by se podle tebe mělo dávat největší důraz, nebo čemu se nejvíce v tréninku věnovat v minižákovské kategorii?
Určitě nejdůležitějším je dobré zvládnutí základních individuálních činností. Dbát na učení na obě ruce, snažit se hráče naučit používat nejen svoji silnou ruku, ale i tu druhou.  Naučit hráče správnou techniku střelby, tyto chyby se v pozdějším věku velmi těžko odstaňují, protože hráči už mají zažitý svůj pohybový stereotyp. V mini kategoriích neodlišovat hráče podle postů, ale všechny učit základní dovednosti. Vyhnout se chybám typu „ty jsi dlouhý postav se pod koš a driblovat se nemusíš učit“.

Většina trenérů to ví, ale sám vím, že jednoduše se o tom píše a o mnoho těžší je toto přenést do praxe. Přeji všem mládežnickým trenérům (obzvlášť u nejmladších kategoriích) mnoho  trpělivosti a důslednosti při výchově mladých basketbalistů.

Také trochu z jiného soudku. Kde rád odpočíváš po náročné sezóně?
Po sezoně si najdu alespoň týden na úplné odreagování. Většinou tento týden trávím s rodinou u moře. I tam však nevydržím dlouho ležet a „nechat se opékat“. Tak většinou odpočívám aktivně u tenisu nebo jiného sportu. Rád si také přečtu dobrou knihu.

Z čeho máš, nebo co ti udělalo v poslední době radost?
Radost jsem měl z našeho působení na Univerziádě v Kazani. Spojení krásné sportovní akce, kterou jsem poprvé vyzkoušel z druhé (trenérské) strany i z dobrého výsledku našeho výběru.

Poslední otázka. Je nějaké tajné přání, které může být vysloveno nahlas?
Rád bych popřál všem, kteří basketbal hrají, sledují ho nebo podporují své děti a chodí jim fandit, aby jim tento krásný sport přinášel radost a nezapomenutelné zážitky.


Děkujeme za rozhovor a přejeme, abychom s Tebou u trenérského kormidla zažili ještě několik takových mrazivých okamžiků jako při ME U16 v ČR v roce 2011.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pozvánka

Turnaj 3:3
odehráno

Špunti
3. turnaj 1. - 2. 6. 2024

Starší minižáci
dohráno
Mladší minžáci
dohráno
Nejmladší minižáci
dohráno

Starší minižákyně
dohráno
Mladší minžákyně
dohráno
Nejmladší minižákyně
dohráno

Anketa

Které soutěže byly letos pro tebe?

Přebor Prahy

 

31%

Pohár PBS ve hře 3:3

 

27%

Špunti

 

42%

| celkový počet hlasů: 48 |

další ankety