Na slovíčko s Ivanou Večeřovou

 Ivana Večeřová

S basketbalem začala v rodném Šumperku, následně hrála 2 roky v přerovském klubu. V roce 1997 přestoupila do Gambrinusu Brno, kde působila až do roku 2008. V tomto období získala s týmem 11 titulů mistryň České republiky a v roce 2006 vyhrála Euroligu žen. Roku 2008 přestoupila do španělské Valencie (klub Ros Casares Valencie), o rok později do tureckého Galatasaray Istanbul a v létě 2010 se vrátila do Česka, do týmu Valosun Brno. Kvůli dlouhodobým problémům s kolenem ukončila po sezóně 2010/2011 profesionální kariéru.

Česko reprezentovala již od juniorských let (mistrovství Evropy kadetek
v roce 1995). V seniorské reprezentaci působila od roku 1999 (už od podzimu 1995 za trenéra Kargera byla na turnaji v Madarsku a potom na jaře 1996 na kvalifikaci na ME - Francie Angers), zúčastnila se mistrovství Evropy v letech 1999, 2001, 2003 -stříbrná medaile, 2005 -zlatá medaile a 2007, mistrovství světa v letech 2006 a 2010 -stříbrná medaile a letních olympijských her v letech 2004 a 2008. Po domácím MS 2010 ukončila reprezentační kariéru.

Měří 196 cm a na MS 2010 nosila dres s číslem 5.

 

-         Ivo, tak trochu omšelá otázka, kdo, nebo co, Vás přivedlo k basketbalu?

Já jsem po basketbalu pokukovala už delší dobu, neboť jsem vždy byla mezi nejvyššími v kolektivu. Ve třetí třídě na ZŠ jsem ještě časově vyhovující družstvo, kde bych mohla trénovat, nenašla, tak jsem rok chodila do atletiky. Na podzim roku 1988 jsem pak s maminkou dorazila na trénink k panu Dvořáčkovi. Už teď sama nevím, jestli ty termíny tréninků přinesl táta z práce od kolegy, jehož dcera v týmu hrála a trénovala nebo jsem se ptala na ulici děvčat s basketbalovými míči v síťce.

 

-         Měla jste jako začínající basketbalistka nějaký vzor?

Úplně v začátcích asi ne. Nějak mi ani nedocházelo, že existuje nějaká reprezentace, liga žen, NBA atd. Natož abych si dokázala představit, že jednou sama budu reprezentovat svou zemi, přebírat velké medaile atd. Později v začátcích v Brně a v reprezentaci jsem mnohé v pivotmenských dovednostech a i přístupu k tréninku odkoukala od Kamily Vodičkové, s níž jsem i v roce 1995-6 sdílela pokoj při akcích národního týmu a od roku 1998 jsme spolu hrály i v Brně.

 

-Který z mnoha trenérů Vám dal nejvíce basketbalových dovedností, nebo na kterého z trenérů vzpomínáte nejraději?

Já vzpomínám na úplně všechny!!! Hráč si může vzít od úplně každého trenéra něco pro sebe. Pan trenér Dvořáček (můj první trenér) mi dal základy, hodně jsme hráli např. proti klukům, trénoval s námi individuálně ráno před školou. Potom reprezentace kadetek a pan Žahour. Neskutečné pilování technických dovedností, ze kterých dodnes žije i Hanka Horáková. Zároveň kladl velký důraz na vzdělání a skromnost. Pan Soukup v juniorské reprezentaci nás zase dovedl k mé první reprezentační medaili. Dokázal složit takový tým, kde každý hráč měl své místo - jak v pohádce o řepě. Potom už dospělí trenéři jen přidávali a posunovali mne dál. Nechtěla bych z celé řady někoho vyzdvihovat či zapomenout. Každopádně je vždy potom na hráči, jak k tréninku přistoupí, kolik je ochoten naslouchat, co si dokáže z rad trenéra odnést a jak moc je schopen se přizpůsobit.

 

-         Vlastníte hodně cenné medaile, co považujete za důležité, aby na takové medaile dosáhli i jiní? Co je ještě důležité kromě basketbalového umu?

To už jsem asi zodpověděla v předchozí otázce. Navíc jistě pomůže talent. Ale pokud si hráč sám nedokáže odříct určité věci, přizpůsobit se kolektivu a podporovat druhé a pomáhat jim, pak se v kolektivním sportu bohužel úspěch dosáhnout nedá...

 

-         Kterou z medailí stavíte na nejvyšší příčku a proč?

Má nejoblíbenější medaile s nejkrásnějšími vzpomínkami je ta první seniorská reprezentační. Tedy stříbrná evropská z roku 2003. Zároveň nám zajistila postup na OH, což byl vždy můj sen. Navíc jsme měly super kolektiv, vše jsem prožívala s mou dodnes nejlepší kamarádkou Romanou Hamzovou a navíc jsem mohla prožívat důležité momenty každého utkání přímo na hřišti a přispět ka tomuto úspěchu aktivně. O dva roky později už ta zlatá byla mírně znegovaná vážným zraněním v samotném finále.

 

-         Jste jedna z mála reprezentantek ČR, které se po skončení své aktivní činnosti věnují trénování. Co Vás přivedlo k trénování kluků v Brně a co Vás na této práci nejvíce těší?

Je moc fajn pohybovat se i nadále mezi mladými lidmi a radovat se z jejich úspěchů a pokroků. Člověk najednou vidí, jak není práce trenéra jednoduchá a kolik musí obětovat. Času, trpělivosti, nervů :) Mrzí mě, že nemohu klukům dávat více času a že se nemohu naklonovat a být na tréninku v pěti exemplářích, protože je ideální, aby byla každá chybička hned opravena. Nejvíc mě jako trenéra těší každá maličkost, kterou se mi na konkrétním jedinci podaří prosadit a on z toho má radost a je úspěšný při zápase. Nejvíc mne ale jako člověka těší, když kluci bojují jeden za druhého, radují se společně po zápase a mají ze hry radost. To stejné platí i o tréninku. Ten týmový duch je na kolektivním sportu to nejúžasnější. Myslím, že individuální sportovci neví, o co příchází. Když se sejde skvělý kolektiv, je to droga.

 

-         A co naopak Vás na této práci rozčiluje, co byste se chtěla pokusit zlepšit?

Rozčiluje mne, když kluci neposlouchají, snaží se jen, když je za vše trest nebo odměna, když pořád opakují ty stejné chyby a myslí si, že mi dělá radost jim (podle jejich výkladu) nadávat. Ja se snažím jim radit, ale když
to řeknu po páté, tak už potom musím opravdu silně písknout do píšťalky
a začít křičet. A najednou je disciplína až do konce tréninku :) Trošku mě mrzí, že je mnoho dětí, co má i jiné zájmy a nestydí se přijít na trénink s vysvětlením, že včera nepřišli, protože se jim nechtělo. To se potom těžko pracuje. Dětí je málo a pravidla mládežnického basketbalu neúprosná, takže pak i ti, co netrénují, jak by měli, musí hrát... a nezaslouží si to...

 

-         Jaká je pracovní náplň dnešní Ivy Večeřové, zbývá Vám čas na Vaše koníčky a jaké to jsou?

Já se momentálně snažím najít, co mě bude bavit v životě. V práci se věnuji platbám a jelikož jsem vždy měla ráda matematiku a logiku, tak je pro mne práce zábavou. Sama chodím pravidelně ve čtvrtek ráno před sedmou plavat, nepravidelně do posilovny či na brusle. Baví mě i běhání, ale vše odvisí od ročního období a možností. Mé koníčky a program jsou různorodé. Času mi opravdu příliš nezbývá. Ale já stejně nedokážu příliš dlouho jen tak koukat na televizi nebo pro nic za nic brouzdat po internetu.

 

-         A co jiné sporty, které ráda provozujete, či pasivně sledujete?

Aktivně od všeho trošku dle ročního období. Pasivně se ráda chodím podívat na své kamarády. Fotbal, basket, box, cokoli. Ale vše prožívám pomalu víc, než kdybych byla sama na hřišti. Sportovní bojovné srdce prostě nevyhasíná.

 

-         Na závěr, je nějaké přání, které může být vysloveno nahlas?

Já vždy přeji více štěstí ostatním než sobě. Ve svých přáních jsem spíš pesimista a tak na sobě radši pracuji bez nějakého konkrétního cíle, jdu postupně a jednou třeba něčeho dosáhnu. Ale nerada si něco vysním a pak jsem zklamaná :) Takže bych dnešní mládeži moc přála, aby mohli zažít s basketbalem takové krásné chvilky jako naše úžasná generace. Aby je basketbal dobře připravil do života, aby dokázali bojovat a měli ze hry
a kolektivu radost.

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme nejen osobní spokojenost, ale další krásné úspěchy a medaile z pozice trenérky.

 

 

 

Pozvánka

Turnaj 3:3
odehráno

Špunti
3. turnaj 1. - 2. 6. 2024

Starší minižáci
dohráno
Mladší minžáci
dohráno
Nejmladší minižáci
dohráno

Starší minižákyně
dohráno
Mladší minžákyně
dohráno
Nejmladší minižákyně
dohráno

Anketa

Které soutěže byly letos pro tebe?

Přebor Prahy

 

31%

Pohár PBS ve hře 3:3

 

27%

Špunti

 

42%

| celkový počet hlasů: 48 |

další ankety