Hana Brejlová

•zakladatelka a trenérka klubu HB Basket
•organizační pracovnice HB Basket

-         Hanko, na úvod dotaz pro všechny respondenty stejný.
Hrála jste basketbal, kdo Vás k němu přivedl a na jaké největší úspěchy vzpomínáte?
K basketu mě v 10-ti letech přivedl otec. Byla jsem přerostlá a tím bylo jasno. Začala jsem na Spartě, ale na nejkrásnější roky prožité u basketu vzpomínám ve spojitosti s dorosteneckým obdobím na Aritmě. Úspěchů moc nebylo, zejména mých osobních, ale přesto si vůbec nedovedu představit život bez basketu a zbylo mi mnoho krásných vzpomínek a zkušeností.

-         Co Vás přimělo k tomu, trénovat mládež, konkrétně děvčata?
Zase otec. Když jsem ukončila vlastní nevalnou hráčskou kariéru, vyhecoval mě otec založit tým žen – bývalých spoluhráček mých a mé sestry. A tím jsem prvně okusila trenérský chlebíček. A protože jsme uznali, že tým bude potřebovat časem mladé tváře, dohnalo mě to v Řevnicích a Dobřichovicích obejít školy a postavit žákovské družstvo. Psal se rok 1994, já poctivě ručně s otcem namalovala lajny v Řevnické sokolovně, koupila obyčejná trička a našila na ně číslice, otec vyrobil přenosnou světelnou tabuli a začalo se trénovat a hrát.

-         Poté, co jste vybudovala dívčí basketbal v Dobřichovicích, pokračovala jste ve své práci na BA Spartě, podařilo se Vám zde vybudovat kompletní dívčí pyramidu velkého počtu hráček, v minižactvu a žactvu dovedla svoje svěřenkyně až na finálové turnaje o mistra republiky, tak v  lednu 2011 jste odstoupila od minižactva a klub po dohodě opustila. Tato situace přinesla vznik nového klubu v pražském basketbalovém rybníčku. Jak těžké bylo zažít znovu?
Začala jsem ročníkem ´83. Postupně jsem se přesunula do Sokola Dobřichovice, kde basket měl tradici a lepší zázemí a začala budovat pyramidu. V obci s 2tisíci obyvateli měla velké trhliny a i já se učila být trenérem. Postupně jsem měla ženy, dorost, žactvo a mini, udělala si B licenci a hledala ke spolupráci velký klub. Tím se stala BA Sparta. Tam jsem přesunula své celkem úspěšné ´93 a ´94 a postupně na Spartě převzala další mladší kategorie, dělala nábory a celé mini a žactvo. To byl můj druhý začátek, s úspěšným průběhem stran výsledků a smutným koncem. Ročníky ´96,97 i 98 jsem dovedla na turnaje MČR a pak přišla v lednu sprška a můj konec na Spartě. Nehodlám zde nic rozebírat. Začala jsem stavět třetí pyramidu a tentokráte svoji. Začátek byl víc než krušný. Stála jsem v lednu, ze dne na den, se 66 dětmi za zády uprostřed ničeho. Musela jsem zajistit tělocvičny, přáteláky, aby holky mohly hrát, založit a rozběhnout klub. To všechno představuje hodiny práce a desítky detailů. Dodnes jsem každé dopoledne úředníkem, který dělá úplně vše a odpoledne trenérem, který trénuje úplně vše. Jsem sama sobě odpovědna, a přestože je toho fakt dost, neměnila bych. Velkou podporu mám v rodině, obě děti mě pomáhají, exmanžel finančně a velký dík patří všem rodičům hráček. Hábéčko je tak trochu nás všech, srdeční záležitost a jejich podpora a pomoc je úžasná. Jsme opravdu takovým rodinným klubem, kde se většina lidí zná a hráčky a rodiče tvoří společně jednu velkou partu, za kterou stojí za to si občas sáhnout na morál….

-         Někde jsem si přečetla, že Vaším cílem je vychovávat v pohodové atmosféře hráčky, které budou úspěšné a spokojené. Daří se Vám to, přesto, že nemáte jednu stabilní halu, či tělocvičnu? Jakých úspěchů jste dosáhli po odchodu z BA Sparty?
Ano, mým cílem je, aby hráčky, potažmo rodiče byli spokojeni. A spokojenost vytvoří atmosféra a úspěchy. Jsem člověkem, který je „jedním z nich“, mluvím s holkama, s rodiči, žiju pro ně. Jsem sice pro většinu soupeřů vyhlášeným tyranem a šílencem, který na děti křičí, ALE…ono je všechno trošku jinak. A to vědí ti, co se mnou prožili kus basketbalového života. Bohužel nám chybí zázemí. Trénujeme ve dvou halách a hrajeme ve třetí. Není to ideální, doba je zlá, ale třeba se jednou dočkáme i své haly. Holky to nějak zvládají, neboť vše držíme v jednom dopravně spojeném regionu. Jen já lítám mezi školami, kde máme přípravky a halami, kde trénujeme. Ale zatím se to vyplácí. Dětí máme hodně, máme 5 školních přípravek a otevírám další. A naše první sezona??? Říkáme „úspěch zalitý slzami“…. v Praze jsme ve všech mini obsadili 2.místo, ml.žákyně vypadly v ŽL U14 v play off, nejml.mini jsou 9. týmem v ČR, st.mini se nedostaly na MČR a na Festivale obsadily 4.místo a stejně tak ml.mini, kterým bronz na MČR utekl o koš. Takže naše premiérová sezona byla úspěšná.

-         V letošní sezóně Přeboru Prahy, která se teprve rozjíždí, jste v  v kategoriích starších, mladších i nejmladších minižákyň jednoznačně v horních polovinách tabulek.  Co si myslíte, že je na práci s dětmi nejdůležitější, aby se dostavovaly takové úspěchy?
Nadchnout je. Zní to jednoduše a řada odborníků si možná bude ťukat na čelo. Ale dítě, které nadchnete a „zblbnete“, pracuje úplně jinak. Metoda cukru a biče, motivace, důslednost, spravedlnost, trpělivost, poctivost….to jsou slova, která mě napadají.

-         Jako doplňující soutěž jste zvolili Šmoulinku, co Vám tato soutěž přináší?
Šmoulinka je skvělý nápad kladenského basketu. Prapůvod je někde v potřebě hrát s nejmladšími dětmi, ale s větším „prostorem“. Je upravena hrací doba, nehraje se na licence, hrají mixy, když tým nemůže, buďto se upraví termín, nebo prostě beztrestně nepřijede a může se hrát i v případě, že není 10 hráčů. Není potřeba upozorňovat na to, že někteří trenéři mají potřebu „dusit“ na hřišti 5 vyvolených za cenu výsledku, ale většina lidí, kteří se „tam dole u dětí“ pohybují, jsou rozumní trenéři, kteří dávají prostor všem hráčům. Pro nás pro všechny je pak Šmoulinka místem, kde si zahrají začátečníci a mladší děti. Asi největším důkazem toho, že Šmoulinka má svůj význam, je počet letošních účastníků – 20 týmů.

-         Jste zkušenou trenérkou, co Vás nejvíc trápí na minibasketbalu obecně? Co by se mělo udělat pro zlepšení?
To mě dostáváte do rozpaků. Je zde řada zkušenějších a úspěšnějších trenérů a já se rozhodně nepovažuji za žádného odborníka. Je řada věcí, které bych změnila, ale to je na dlouhé povídání a třeba ani nejdou změnit. Je to víceméně o celkové koncepci základen. Každopádně mě vadí ony zatažené osobní obrany a to nejen v minižactvu, ale i žactvu. Mrzí mě u řady týmů, že hru řeší jedno šikovné dítě a ostatní jsou diváky na place. Nějak se nemohu ztotožnit s nájezdy hráčů, kteří jsou vedeni k tomu si dělat prostor loktem. A ještě jedna věc. Jsem zastáncem toho, že hráč by měl hrát ve své věkové kategorii a v nejbližší vyšší. Poměrně často vídám, že dítě např. roč .02 hraje v 02, v 01 a v 00. Obávám se, že jsou tyto šikovné děti přetěžovány, zbytečně „povyšovány“ a řada z nich v době, kdy má přijít jejich vrchol (tedy dorost), již prostě nemůže a nebaví je to. Končí jako „dětské hvězdy“ a třeba zbytečně. Mnohdy zapomínáme, my dospělí, že to jsou „jen“ děti.

-         Co dělá Hanka, když má náhodou volno? Čím se odreagujete, co Vás přiměje zapomenout myslet na basket?
Hanka volno nezná!!! 5 dní v týdnu trénuji, víkend co víkend kaučuji. Ale mám to štěstí, že práce je mi zábavou a smyslem života. A vidět radost v očích těch dětí je odměna, která se nedá zaplatit penězi a dodá opět chybějící sílu a energii. „Dribluji“ vlastně stále, občas se v noci probudím a napadne mě, co je třeba udělat, nějaké „geniální“ cvičení na trénink!! Prostě,  už je to úchylka !!! Ale odreaguje mě zpravidla exmanžel, který mě neplánovaně a zpravidla v době, kdy už fakt nemůžu, vytáhne na nějaký výlet. 

-         Máte tajné přání, které lze vyslovit nahlas?
Tajná přání nelze vyslovovat nahlas. Mám tři, basketbalová. A doufám, že jako Popelce se mi jednou splní a že si třikrát budu moci večer u zrcadla říci: „Tak Hani, to jsi dokázala“.

Děkuji za upřímný a zajímavý rozhovor, věříme ve vytvoření nové stabilní líhně na HBéčku
a tajná přání ať se splní vrchovatě! DRŽÍME PALCE!