28.01.2020 08.40 | Sev | 1020 přečtení

Ivan Zábranský 

V dnešní době tě známe především z působení u týmu dívek Basket Slovanka, málokdo ví, že jsi začínal v Sokolově, působil ve Spartě a že až když si chtěl s basketbalem skončit jako trenér, začal jsi pracovat jako profesionál.    

Ale pojďme popořadě.

Jako dítě jsi začínal s basketbalem kde, kdo tě přivedl, vzpomeneš si něco ze svých začátků? Trenéry, nebo spoluhráče.

S basketbalem jsem začal v Sokolově a to poměrně pozdě. Ještě v prvním ročníku na gymnáziu jsem honil puk na zimním stadionu střídavě v Sokolově a v Litvínově. Během prázdnin jsem hokej opustil a díky tlaku mé matky jsem se objevil v sokolovské sportovní hale, kde trénovali basketbalisté s tím, že bych si to rád zkusil. No a ze zkoušení se stala lásky na celý zbytek života. Vždyť hokej a basket jsou si velice podobné. Dokonce jsem někde zaslechl, že basket je vlastně hokej bez hokejek Mojí první trenérkou byla Jiřina Plachá, což bylo pro mě jako exhokejistu, zvyklého na výhradně mužské vedení veliká změna. Velice rychle jsem, ale pochopil, že to je úplně jedno, protože Jiřina vládla v Sokolově tvrdou rukou.

Popiš nám prosím svoji basketbalovou kariéru, na co z těchto let nejraději vzpomínáš?

Jak už jsem uvedl, začal jsem poměrně pozdě, ale hned v prvním roce své basketbalové kariéry jsem nakoukl do dorostenecké ligy. Tenkrát to byl ještě mladší dorost. Pak následovali dva roky v lize staršího dorostu. V Sokolově byl tentokrát basket na vzestupu a bojovalo se o postup do nejvyšší soutěže a v klubu byla velice kvalitní konkurence a tak jsem skončil v sokolovském béčku. I tak to bylo velice hezké období, protože jsme dokázali držet pospolu a navzájem si fandit a i chodit na pivo. V malém Sokolově se basket v té době stával vedle hokeje velice populární. To sebou neslo i spoustu malých kluků, kteří se o basket zajímali a v malém rostoucím klubu byla nouze o trenéry. V té době jsem dostal první trenérskou příležitost u svého prvního týmu. Byli to kluci roč. 1973/74. Zpočátku jako asistent Jiřiny Plaché a hned další rok už jako hlavní trenér. To byla kategorie mladších žáků. Vedl jsem je tři roky. Po třech letech jsme stáli na prahu kvalifikace o DL, ale zasáhl administrativní šotek v podobě posunutí ročníků. Pak následovala vojna. Kde jsem chvíli nastupoval za béčko Dukly B Bystrice. Po návratu z vojny jsem se už naplno začal věnovat trénování a hraní šlo na vedlejší kolej. Sice jsem ještě hrál, ale pouze na úrovní krajského přeboru. S první generací, kterou jsem převzal po návratu z vojny jsem došel až do finále MČR staršího dorostu v ročníku 1979/80. kde jsme po boji prohráli s týmem USK, který vedl Radek Treml. V té době jsem ještě netušil jak úzce se naše basketbalové cesty ještě protnou.

A na co nejraději vzpomínám? V podstatě na celé období. Z mých spoluhráčů i svěřenců se stali mý přátelé a někteří i rodiče mých budoucích svěřenců.

Co tě přinutilo začít jako trenér, jaký tým, nebo ročník byl tvůj první a přes jaké týmy byla tvoje basketbalová cesta až do Slovanky?

Prvotním impulsem byla skutečnost, že na družstvo starších minižáků v Sokolově, kde působil můj mladší bratr neměla Jiřina dostatek času a tak jsem začal nejdříve jako asistent a pak jsem družstvo postupně přebral. Takže jsem vlastně trenér z nouze. Což je vlastně pro celou mojí kariéru trochu typické. Po příchodu do Prahy, kam jsem přišel hlavně za prací, jsem se k pokračování trenérské dráhy dostal opět náhodou, když můj nevlastní syn projevil přání hrát basketbal a tak jsem na Praze 8 hledal nějaký klučičí klub a našel jsem Spartu, kde děti v té době vedl pan Postránecký. Ten mi nabídl spolupráci u ročníku 91a tak jsem se dostal až do BA Sparta k Liborovi Dvořákovi a Ondrovi Zajíčkovi, kde jsem zůstal necelých devět let. Rukama mi prošli ročníky 91, 92, 95. 96 a 97. Spartě jsem vděčný za takovou dlouhou příležitost. Udělal jsem zde po trenérské stránce veliký skok. Měl jsem možnost pracovat s talentovanými kluky ( Šimon Puršl Dan Zach, Matouš Kainc, Michal Weiss, Jakub Schinko….), utvářet si družstvo podle svých představ a potkávat zajímavé lidi českého basketbalu ( Jiří Zídek, Jirka Welsch, Jarda Geršl…)

Bohužel nejen basketbalem je člověk živ a tak pracovní povinnosti zapříčinili konec mé kariéry ve Spartě. Na necelé dva roky jsem z basketbalu odešel a další restart trenérské kariéry byl opět z nouze. Moje dcera mezitím začala navštěvovat druhou třídu a celkem překvapivě ( ano překvapivě, protože do té doby o basket ani nezavadila) prohlásila: „Tatínku já bych chtěla hrát basket, ale musíš to trénovat“ A jelikož bydlíme v Kobylisích, tak se mi na Stodůlky už nechtělo dojíždět a tu se mi do cesty postavila Slovanka. A také jsem porušil své předsevzetí, že holčičí basketbal nikdy trénovat nebudu.

Co je podle tebe pro trenéra obecně nejdůležitější?

Hlavně nedělat basketu vědu. U malých dětí, aby je to bavilo a vlastně i u těch starších je to nejdůležitější. Protože, když to svěřenkyně baví, tak se můžou někam posouvat, protože chtějí. Když někdo nechce, tak je i sebelepší trenér k ničemu. A to je i nejdůležitější trenérská role. Vytvořit v týmech takovou atmosféru.

Která kategorie ti je nebližší, nebo s kterou kategorií tě práce nejvíce naplňuje?

To je oblast, která se postupně vyvíjela. Na začátku to byly dorostenecké kategorie. S jednou jsem dosáhla i na velký úspěch své trenérské cesty. Ale postupem času se věk začal snižovat a teď nejradši pracuji s minižákovskými družstvy. Líbí se mi jejich nadšení a zápal. I to jak tomu všemu věří. Z pozice mé funkce ve Slovance, ale nesmím zapomínat i na další družstva.

Co vše se změnil po tvém příchodu do týmu Basket Slovanka, kde působíš již 7 rokem a jaké cíle jste si ve vedení stanovily?

Do Slovanky jsem přišel v roce 2013. A i přes to, že to byl klub s bohatou minulostí ověnčený mnoha úspěchy ve všech kategoriích, tak nezažíval zrovna nejlepší období. V mini kategoriích nebyly téměř žádné děti, nebyli trenéři, byl problém s tělocvičnami a hrozilo odejmutí statusu SCM. Během tří let se podařilo stabilizovat členskou základu v mini kategoriích a restartovat klub i po trenérské stránce. Dnes se ve Slovance staráme o 300 dětí ve všech kategoriích a začínáme se i vracet na medailové pozice. Cíle máme ve Slovance stále stejné celých třicet let, které Slovanka v roce 2019 oslavila. Vychovávat hráčky, které mají basket rády a dokážou v tomto sportu reprezentovat ČR ve všech věkových kategoriích což se nám docela daří. Další dlouhodobí cíl je mít konečně vlastní zázemí. (halu), kde bychom mohli důstojně provozovat basket.

Je něco co tě trápí a chtěl bys změnit v basketbalu, kdybys tu měl možnost ať v mini, nebo na republikové úrovni?

Toho je hodně, ale nejvíce mě trápí to, že v basketbalové obci se basketbal dětí přehlíží. Anebo se vymýšlí nesmyslné projekty. Všichni se vidí u dorosteneckých kategorií a repre a hrozně se diví, že je v těchto kategoriích málo hráček, a jsou přetěžovány. Ale že dětí je málo a nejsou u nich ti nejlepší trenéři, nejsou na ně peníze, to už nikdo nechce vidět.

Často se objevuješ na Špuntech, jaký máš názor na tento projekt?

Špunti jsou velice fajn projekt. Dětské soutěže by měli být pestré a zábavné, stejně jako trénink dětí. Slovanka se ho účastní od začátku a dokud tento projekt poběží, tak se účastnit budeme. Je super, že všichni trenéři pochopili smysl a účastní se děti, které opravdu začínají.

Prozradíš nám něco málo ze svého rodinného soukromí, tvá rodina, kam utíkáš, když chceš být chvíli sám, nebo, co ti dává sílu do další práce?

Jsem ženatý a mám v životě štěstí, že moje žena, bývalá zavodní sjezdařka má pro sport pochopení a velice trpělivě snáší můj neustálý pobyt v tělocvičně. Třináctileté dcera hraje také basket. U14 a U15, takže každý víkend v tělocvičně. Když potřebuji vypnout, uchyluji se ke svému prvnímu sportu. Chodím hrát Pražskou ligu ledního hokeje. Jsou tam samí chlapy a tak si docela rád od těch svých „bab“ odpočinu. V létě rád vypadnu někam na kole a nepohrdnu sem tam nějakým hudebním festivalem. Zvláště „ Keltská noc“ v Harrachově je super.

Máš nějaké tajné přání, které může být vysloveno nahlas?

Mám. Chtěl bych, aby to ve Slovance fungovalo alespoň tak jako teď a mohlo by být i lépe a hlavně to vydrželo co nejdéle