Milena Moulisová

08.11.2019 13.35 | Sev | 443 přečtení

Přinášíme Vám další zajímavý rozhovor s člověkem, kterého basketbal provází celý život.

Pro mě člověk s velkým srdcem, velkým pracovním nasazením, s obrovskou odborností, kterou se snaží nestále doplňovat a následně předávat do klubů do všech koutů České republiky.

Milča a její velká láska - basketbal.

 

Milčo, v posledních letech tě trenéři poznávají po celé republice zvláště po stránce trenérské, nejen díky motivačním tréninkům a workshopům, ale pojďme pěkně popořadě.

 

- Kde jsi sama jako dítě začínala s basketbalem, kdo tě na tvé basketbalové cestě nejvíce trenérsky ovlivnil a popiš svoji basketbalovou kariéru.

 

To je pro začátek tolik otázek v jedné, že nebude jednoduché odpovědět krátce a zároveň neopomenout důležité body. Začínala jsem s organizovaným basketbalem v TJ Lokomotiva Liberec, ale ještě před tím mě k basketbalu přivedl můj tatínek bývalý reprezentant a také trenér basketbalu. Jdu vlastně v jeho šlépějích a on spolu s podporou maminky jsou těmi, kterým nejvíce vděčím za vytvoření lásky k basketbalu, která je mým celoživotním průvodcem. Z hráčky libereckého klubu jsem se postupnými kroky dostala do nejvyšší ženské soutěže a splnila si tak svůj dětský sen, kdy se mi basketbal stal prací. Největšího hráčského zlepšení jsem dosáhla pod taktovkou Martina Petrovického v BC Libochovice, odkud mé kroky vedly do tehdy vícemistrovského celku Kralup a tradičního klubu BC Sparta. Z dalších osobností bych ráda zmínila paní Milenu Jindrovou, která mi podala pomocnou ruku v začátcích mé trenérské kariéry na Sokole Pražském a vždy mne obrovsky podporovala a fandila tomu, co dělám. Ještě bych mohla jmenovat několik osobností, spoluhráček, trenérů, učitelů, mentorů, ale i úplně obyčejných „nebasketbalových lidí“, kteří mne mnohdy ovlivnili a posunuli svými připomínkami, pohledem či podporou.

 

- Co tě přimělo trénovat děti, který byl tvůj první klub a vzpomínáš si na to ještě?

 

Od dětství jsem byla po boku rodičů-učitelů a trenérů v tělocvičně nebo ve školce a škole, vždy mě to bavilo, věděla jsem, že chci učit nebo trénovat. Trénovat doslova jsem začala v 16 letech a často se účastnila letních basketbalových kempů co by trenérka, pomáhala jsem i tatínkovi s jeho týmem a v rámci praxí či brigád v dobách studia jsem získávala zkušenosti po boku Lenky Pajkrtové na ZŠ Truhlářská nebo právě na Sokole Pražském. Nejvíce však vzpomínám na tým USK Praha ročník 1993/94. Zkušenosti jsem získávala i v zahraničí v klubech či na kempech (USA – Florida, Aljaška, Dánsko).

 

- Jak dlouho ses věnovala trénování? Jaký největší úspěch jsi zažila jako trenérka?

 

Nerada bych mluvila v minulém čase, jelikož se nadále trénování věnuji a stalo se mým vysněným povoláním. Vzhledem k tomu, že nejvíce zkušeností mám právě z mládežnických kategorií, za úspěch považuji spolu výchovu určitých hráčů a hráček, které se postupně vypracovali do reprezentačních týmů (Vyoralová, Effangová, Severová, Matulková, Pecháček, Brůha apod.), ale zároveň si cením těch, kteří se stali dobrými lidmi a jsou schopni své získané hodnoty ze sportu (spolupráce, komunikace, respekt, pokora, cílevědomost apod.) celoživotně využívat. A já jsem si vědoma, že na jejich vytváření mám svůj podíl.

Z těch velmi inspirativních momentů bych chtěla uvést jmenování „Coach of the camp“ na mezinárodním kempu ve Slovinsku, který pořádá FIBA a je velmi prestižní s účastí trenérek a hráček z mnoha evropských federací. Tento úspěch mne totiž přesvědčil o tom, že se trénování chci věnovat naplno.

 

- Předpokládám, že k trenérské pauze tě přiměla rodina, máš krásné dvě děti, které chodí do školy, čemu se věnují ve volném čase?

 

Ano. Ale nenazývala bych to trenérskou pauzou, snažila jsem se v tomto období věnovat vzdělávání a absolvovala jsem např. FECC (FIBA Europe Coaching Certificate) nebo ICAB (International Coaching Apprenticeship in Basketball) v USA. Zároveň jsem byla ještě aktivní hráčkou a trenérkou alespoň v Pražském přeboru, kam jsem si chodila ke svému nejskvělejšímu týmu BC Libo odpočinout J.

Děti mi dělají radost, snažíme se je vést k všestrannosti a později, ať si vyberou, čemu se budou chtít věnovat. U syna vidím obrovskou vášeň k tancování a herectví již od malička, dcera je všestranná a momentálně ji nejvíce oslovuje atletika a malování.

- Jak dlouho jsi vydržela bez basketbalu, respektive do práce ses
 vrátila už jako „bafík“ na ČBF, popiš nám svoje pozice, co bylo náplní a zda to bylo naplnění v pravém smyslu slova, nebo tomu „něco“ chybělo?

 

Jak jsem již zmiňovala, nemám pocit, že jsem někdy měla basketbalovou pauzu. A také jsem se nikdy necítila tak úplně „bafíkem“, jak říkáš. Byla mi po rodičovské dovolené nabídnuta pozice Ústřední trenérky dívčí složky na ČBF, tzn., že jsem se věnovala rozvoji hráček starších U15 a řídila jsem nejen reprezentační týmy, ale zejména Sportovní centra a Střediska mládeže. Byla to velmi zajímavá pozice, u které jsem se naučila spoustu nových věcí zejména z pohledu managementu, organizace, komunikace a řízení lidí. Trenéřina byla velkou součástí, ale v objemu té práce lehce v pozadí. Byla to tvrdá škola, a ačkoliv jsem se snažila být maximálně fair play, komunikativní i odborná, mnohdy to nestačilo. Až nyní zjišťuji, že osobní pracovní spokojenost jsem získala až se změnou pozice na Šéftrenérku dětí a mládeže, kdy se věnuji zejména basketbalu dětí, vzdělávání trenérů, nastavování koncepce rozvoje hráčů a hráček, prakticky se nezastavím, co se týče trénování. Zároveň participuji na většině mládežnických projektech, které vede kolega Jirka Novotný (Road show, Easybasket, Car team, Her World Her Rules, apod.).

 

- V současné době tedy pracuješ na ČBF na výše zmíněné pozici. Tvá práce je 
  hodně pestrá, co tě nejvíce naplňuje a baví?

 

Nejvíce mě naplňuje právě ta přímá interakce s trenéry a dětmi v klubech, kdy mám pocit, že to má smysl, vidím naději v trenérech, kteří se těmto kategoriím věnují. Snažíme se je mnoha směry podpořit z ČBF (materiální či finanční podpora, regionální metodici, manažeři, kempy, workshopy, semináře, …), je spousta rozvojových programů, na které si kluby mohou dosáhnout. Ráda bych ale zmínila svou/naší nadklubovou práci, která by měla určit směr, kterým se v rámci dlouhodobého rozvoje ČBF vydá. V této oblasti získávám velkou inspiraci nejen z vlastních zkušeností, ale i z podnětů z jiných sportů, od kolegů z ostatních států či z vlastních řad právě od trenérů v klubech.

 

- S tím souvisí i opačná otázka, kde vidíš hlavní nedostatky v klubech věnujících se dětem?

 

Momentálně není největším problémem počet dětí, ale počet trenérů a dostatek prostor, kde by mohli basketbal realizovat. S počtem trenérů souvisí i vytvoření profesionálních pozic trenérů, ale i manažerů nejen u dospělých, ale právě u mládeže, kde si to mohou zatím dovolit jen určité kluby. Trenéři jsou dobrovolníci, kteří zcela pochopitelně nemají čas vytvářet koncepce, nemají prostor vyhledávat a připravovat tréninkové jednotky, obcházet MŠ, ZŠ a být tak důslední ve všech aspektech a ještě u toho získat i zpětnou vazbu. Tím jsem vlastně vyjmenovala i místa, která vidím jako nejkritičtější a ve kterých máme prostor se zlepšovat. Konkrétně u trenérů se snažím apelovat na cíle jejich práce s dětmi – radost a adekvátní rozvoj vs výsledek a ranná specializace.

 

- Máš nějaké osobní krédo, kterým se v životě řídíš?

 

Když jsem byla začínající basketbalistkou a postupně i profesionálkou, vypisovala jsem si spoustu hesel a rčení do svých basketbalových deníků, bylo by těžké vybrat jedno, ale vypíchnu spíš lidi, kterými se inspiruji celý život a u kterých si vždy vybavím nějakou větu, která mne ovlivnila nebo posunula – moje babička, Magic Johnson a John Wooden.

 

- Čemu se ráda Milča věnuje, když jí zbývá čas na vlastní koníčky?

 

To je krásná otázka. Mým koníčkem je vedle sportu od dětství hudba, ke které mne vedla maminka. Když se chci odreagovat, sednu k pianu či kytaře a zpívám si. Stejně jako jsem to dělávala před každým důležitým utkáním. Podium stejně jako tělocvična bylo pro mne místem, kde jsem se dostávala do jiných dimenzí a byla sama sebou.

„Volný čas“ je momentálně ale hlavně bytí s rodinou – náš společný čas u her, na zahradě, na dovolených či jen tak u knížky.

 

- A co tvá tajná přání, která jsou vyslovitelná?

 

Tajná a reálná přání jsem měla hlavně coby začínající baskeťanda, vždycky jsem chtěla potkat Magica Johnsona osobně, to se mi splnilo návštěvou domácího utkání Los Angeles Lakers před pár lety. Také jsem měla sen být první smečující Češkou, než jsem poznala své limity. Ta přání, která jsou spíše z říše pohádek a fantazie nejsou vyslovitelná a tak vyslovím přání, které má každá máma a pro kterou je toto nejcennější: „Ať je má rodina zdravá.“ Profesně nám přeji, abychom s trenéry a lidmi kolem basketbalu našli společnou řeč a dokázali se povznést nad vlastní zájmy, komunikovali spolu a šlo nám zejména o radost, nadšení a posouvání dětských nejen sportovních krůčků. 

 

 

Děkujeme za krásná lidská slova a přejeme hodně sil, energie, nadšení a úspěchů v práci a pro rodinu všechno jen dobré.

zpět do novinek

Pozvánka

3:3 Pohár PBS
3. turnaj
11.1. 2020

ŠPUNTI
1.turnaj 30.11. - 1.12. 2019

Starší minižákyně 2007 U13
3. turnaj
7. - 8. 12. 2019

Starší minižáci 2007 - U13
1. turnaj
7. - 8. 12. 2019

Mladší minižákyně 2008 - U12
3. turnaj
30.11. - 1. 12. 2019

Mladší minižáci 2008 - U12
1. turnaj
30.11. - 1. 12. 2019

Nejmladší minižákyně 2009 - U11
2. turnaj
16. - 17. 11. 2019

Nejmladší minižáci 2009 - U11
2. turnaj
16. - 17. 11. 2019

Anketa

Co pro tebe znamená basketbal?

nejlepší sport na světě

 

29%

místo, kde mám nejvíce kamarádů

 

43%

odpočinek od školy

 

14%

využití volného času

 

14%

| celkový počet hlasů: 7 |

další ankety