05.07.2023 08.46 | Sev | 119 přečtení

Trenér Sokola Pražského, v letošní sezóně hlavní trenér kategorie U13, asistent u U12. 

1. Jméno a příjmení trenéra

Tomáš Stibor

2. Co tě přivedlo k trénování dětí?

Původně jsem byl osloven s nabídkou zúčastnit se coby trenér různých kempů. Na jednom z těchto kempů se mě můj mládežnický trenér Milan Horák zeptal, jestli bych neměl zájem pomáhat mu jako asistent v jeho minižákovském týmu. Souhlasil jsem a od té doby trénuji na Sokole Pražském, nyní již i na pozici hlavního trenéra.

Obecněji řečeno mě ale k trénování dětí vedl i můj naturel. K dětem jsem měl vždy blízko a práce s nimi mě odjakživa bavila a naplňovala.

3. Jaké dovednosti je dle tebe potřeba trénovat ve tvé kategorii?

Jelikož je každý hráč jedinečný a vyvíjí se vlastním tempem, není jednoduché na tuto otázku odpovědět jednoznačně. V mém případě navíc basketbalový rozvoj mého prvního týmu radikálně zasáhl Covid, můj pohled je tak vlivem absence zkušeností s jinými celky dost specifický. Nebylo možné ani ku prospěchu věci se srovnávat s předchozími ročníky, které prošly diametrálně odlišným vývojem a ve stejném věku často dosahovaly značně vyšší úrovně. Pozitivem této jinak neblahé situace ale bylo, že jsem se coby trenér musel adaptovat na nové podmínky a nejen slepě přebírat cvičení a koncepty standardně užívané pro danou kategorii.

V kategorii U13, kterou v letošní sezóně trénuji, jsem si vytyčil několik stěžejních bodů. Jelikož mám v týmu několik extrémně výrazných hráčů, pokouším se rozdíly mezi úrovněmi hráčů co nejvíce zúžit, aby většina alibisticky nespoléhala na několik jedinců a naučila se být aktivní a převzít zodpovědnost. Klíčová je pro mě tedy hra 1 na 1, kde jsou hráči nuceni spoléhat se pouze na sebe, případně hra 2 na 2 nebo 3 na 3, kde rovněž není možné "schovat se". Krom jednoduchého "hoď a běž" a následné rotace také hráči nejsou nijak zvlášť takticky připravováni, 1 na 1 z pohledu obrany i útoku je tak alfou a omegou naší hry a bezpochyby i základním pilířem pro úspěšný postup do vyšších kategorií.

Dalším veledůležitým aspektem je pro mě vytvoření návyků, které, stejně jako v případě hry 1 na 1, budou moct hráči úročit i v pozdějším věku. Jde zejména o agresivní obranu po celém hřišti a co nejrychlejší přechodovou fázi, která sice vede ke zvýšenému počtu ztrát, ale současně vytváří možnosti pro jednoduché zakončení (1 na 0, 1 na 1, 2 na 1). Obecně lze tak mluvit o snaze trénovat a následně hrát ve vysoké intenzitě a naučit se na hřišti odevzdat vše během několika minut.

Takový způsob hry vyžaduje rozvoj konkrétních dovedností, jako je kupříkladu box-out, driblink v pohybu (zejména speed driblink), vybíhání do rychlého protiútoku, různé druhy přihrávek (zejména přihrávka v pohybu a baseball pass) nebo exekuce přesilové situace 2 na 1.

4. Jakých cílů s týmem by jsi chtěl dosáhnout?

Před letošní sezónou jsem si stanovil, že bychom se jako tým chtěli kvalitativně přiblížit nejlepším celkům v Praze a být jim tak konkurenceschopným soupeřem. Podstatně důležitější než srovnání s jinými týmy je pro mě ale vždy srovnání s hrou, kterou jsme se prezentovali dříve. Pokud touto zkouškou projdeme a ukáže se, že jsme se posunuli dále, jsem spokojený. Toto srovnávání nijak nekvantifikuji a nejsem si jistý, jestli to vůbec v této kategorii lze, spíše se řídím vlastním úsudkem a intuicí. Jelikož zápasy hrajeme jednou za měsíc, je zápasová zkušenost dobrým ukazatelem měsíční práce. Jednak se vždy více či méně projeví pozornost na určité aspekty hry v uplynulém měsíci, jednak se také vždy ukáží nové či pozapomenuté nedostatky, na nichž je potřeba zapracovat do budoucna.

Zamyslím-li se nad otázkou z širší perspektivy, je mým cílem připravit hráče na budoucí basketbalový život a vynasnažit se, aby byl co nejbohatší a aby do něj vstupovali s pevnými základy.

5. Jaká je Tvoje filozofie trenéra?

Z mého pohledu je cílem trenéra minižáků nepředávat jen basketbalové znalosti, ale především budovat vztah k danému sportu. Vytvořit silnou a ideálně dlouhodobou vazbu ke sportu, v jehož jádru budou pozitivní emoce. Pokud to dokážu, tedy získám děti tzv. na svou stranu, věřím, že budou oddané jak trenérovi a svému týmu, tak především sportu, který je pak může provázet celým životem.

V tomto dlouhém procesu vnímám jako zásadní, aby děti poznaly, že jejich snaha má smysl. Nesoustředím se proto tolik na výsledky jako spíše na výkony hráčů, v rámci nichž oceňuji především píli a odvahu. Vše ostatní může a také většinou přijde později. Jestliže se mi podaří vytvořit pozitivní prostředí, kde bude chyba nejlepším nástrojem k učení a hráči budou omezováni jen svými dovednostmi, nikoli strachem a nervozitou, můžu hráče korigovat nejen basketbalově, ale rovněž morálně, přičemž důsledky této filosofie dle mého můžou mít vliv také pro budoucí pracovní a rodinný život.

Taková filosofie každopádně vyžaduje důstojného trenéra, který je za každou cenu pozitivní, nikoli však slabý nebo nekritický. Trenéra, který si udržuje nadhled a nehledě na situaci zůstává stálý a pevný. Trenéra, který je dětem vzorem a ovlivňuje je především svým chováním, nikoli slovy. Takovým trenérem se pokouším stát, stejně jako v případě hráčského vývoje však ani tato cesta nemá cíl. Má trenérská filozofie je usilováním o ideál, kterého sice dosáhnout nemůžeme, ale bezpochyby stojí za to se o něj pokoušet.