Na slovíčko s Petrem Čeňkem

Ing. Petr Čeněk
-
sekretář oddílu basketbalu a organizační pracovník
-
člen výboru ČAMB
-
člen komise mládeže ČBF
-
místopředseda STČ ČBF
-
předseda komise mládeže STČ ČBF
-
člen sportovní komise Brandýsa n.L.- Staré Boleslavi
- duše brandýských basketbalových campů
- zásadním způsobem se zasadil o vytvoření mládežnické základny a rozvoj brandýského basketbalu v druhé polovině 90. let. Jeho životním krédem je slogan

"Basketbal je v Brandýse  stále doma"


Petře na úvod tradiční otázka.  Kdo tě přivedl k basketbalu, kdo, nebo co bylo podmětem, že rozhodl zrovna basket a kde jsi začínal?

Jako brandýský patriot jsem samozřejmě začínal na labských březích. Navíc jsem se narodil v basketbalové rodině. Otec byl sportovním a zejména basketbalovým fanatikem. Jako malý kluk jsem s ním chodil na zápasy a na tréninky. Takže volba byla jasná. Byl i mým prvním basketbalovým trenérem. To přinášelo klady i zápory, ale dodnes jsem mu vděčen, že mě k basketbalu přivedl. Zkoušel jsem i jiné sporty, ale basketbal byl vždy jednička. Podmínky byly zpočátku dost drsné. Trénovali jsme v miniaturních tělocvičnách gymnázia, základní školy a sokolovny. Dnes tam trénuji se super veterány a hrajeme 3 na 3. V sedmdesátých letech nás tam chodilo více než  20, což mi dnes připadá nemožné.  

 

 Měl jsi jako malý, či dospívající kluk nějaký vzor, ke kterému si se chtěl přiblížit?

Zpočátku byl mým vzorem otec. Později jsem hledal vzory ve vrcholovém basketbalu. Na základní škole jsem obdivoval Kamila Brabence a seděl jsem v hledišti, když ČR získala na ME 1981 bronzové medaile. Přesná ruka Brabence byl úžasná. Navíc jako rozehrávač jsem uznával V. Havlíka. Ze zahraničí to byla úžasná jugoslávská dvojice Dalipagič – Kičanovič. Úctu jsem měl k sovětskému rozehrávači Jereminovi. Později jsem se také zařadil do špalíru milovníků M. Jordana. Vždy jsem spíše inklinoval k menším a chytřejším hráčům než k  fyzicky nadupaným obrům. Dnes se mi líbí Tony Parker a Derek Rose. Myslím, že perspektivu má před sebou i Španěl Rubio. Z našich se mi líbil Petr Czudek a dnes Tomáš Satoranský.

 

Co tě nejvíc bavilo na basketu?

Vždy se mi líbilo, že basketbal je hra inteligentních lidí. Proto se hrál basketbal vždy v kultivovaném prostředí a ve velmi fair kulise. To se např. s fotbalem, hokejem či házenou vůbec nedá srovnat. Navíc mi vždy imponovala dobrá parta, která basket hrála. V Brandýse jsem prošel několika generacemi a vždy jsem mezi spoluhráči našel skvělé kamarády a báječné lidi.  To je v malém městě v Polabí asi ten největší klad.

 

 Jaký byl důvod přestat hrát basket a věnovat se trénování?

Důvodu bylo několik. V prvé řadě to byl věk. Za „A“ mužů jsem přestal hrát ve 34 letech a chtěl jsem dát prostor mladším. Pak jsem ještě hrál za „B“ a dodnes 2 x týdně trénuji s veterány. Dalším faktorem bylo to, že mládežnický basketbal v Brandýse skomíral a pod to jsem se nechtěl podepsat. Tak jsem začal trénovat holky. Navíc jsem dal dohromady další kolektiv trenérů, kteří se společně se mnou začali o mládež starat. V roli trenéra jsem viděl větší budoucnost než v roli hráče. 

 

 Naplňovalo tě více trénování kluků, nebo holek? V čem vidíš zásadní rozdíl?

Trénovat obě pohlaví mě nesmírně bavilo a naplňovalo. Přesto má každé pohlaví svá specifika. Dosáhnout úspěchu s děvčaty je mnohem snazší, protože je daleko menší konkurence. Kdo má recept, není problém nějakého slušného úspěchu dosáhnout, zejména  v ranném věku. Holky však mají daleko složitější povahu a zejména vztahy. Proto jsem jim byl často druhým otcem a nezřídka jsem řešil věci, které nemají s basketbalem nic společného. Ale i tato role se mi líbila. Dnes mám s děvčaty (tedy  spíše maminkami, blížícími se pomalu ke třicítce ) každoročně sraz a na své basketbalové mládí vzpomínají jako na svá nejlepší léta. Dosáhnout úspěchu s chlapci je mnohem náročnější a vede k němu mnoho potu. Kluci však mají daleko přímější charakter a pro úspěch jsou schopni obětovat mnoho. Veškeré problémy však nechají v šatně, protože k výhrám nevedou.

 

Jsi členem výboru České asociace minibasktebalu. Jaká největší změna za ty roky od zvolení nového výboru byla provedena?

Myslím, že v minibasketbale nastaly obrovské změny a to vesměs k lepšímu. Nový výbor a jeho koncepce dostala zelenou od vedení ČBF. Což se rázem odrazilo i v objemu prostředků plynoucích do aktivit basketbalového potěru. Zatímco předchozí výbor měl k dispozic příjmy pod 100 000 Kč, dnes do basketbalu plyne téměř 10 x tolik. Z toho pramení mohutný programový rozvoj minibasketbalu, což je pro mladé adepty basketbalu moc fajn. Velkou proměnou prošly Národní Finále a Festivaly, které jsou důstojným dostaveníčkem nejmladších basketbalistů a basketbalistek. Dostaly jednotný rámec i generálního sponzora a jejich sportovní i společenská úroveň rok od roku stoupá. Finanční podporu dostávají minibasketbalové turnaje, campy, vydávají se nové metodické materiály i další aktivity jako školení, projekt „Basketbal do škol“ a školní turnaje.V roce 2012 bylo do škol a tělocvičen  nainstalováno velké množství minibasketbalových konstrukcí za  výrazné finanční podpory ČBF. To vše je směřováno k tomu, aby basketbal hrálo co nejvíce děvčat a chlapců. Významné jsou také změny v soutěžích, kdy v oblastech se začínají hrát nepostupové soutěže, kde výhra není důležitá. Další důležitou změnou je úprava pravidel, jejímž cílem je zamezení zóny a clonění v minibasketbale. Vynikající práci pro minibasketbal odvádí Jirka Novotný, který jeho zájmy hájí ve strukturách ČBF.

 

 Je něco v basketu, co tě trápí, a víš, že jen těžko to můžeš ovlivnit?

S několika věcmi se opravdu nemohu smířit a jen těžko se jimi prokousávám. Tou první je, že se v řadách profesionálních  basketbalových klubů pomalu upouští od vysokoškolského vzdělání a nastoupená cesta plné profesionalizace, podle mě, není všelékem. Plně souhlasím s tvrzením „ Dříve bylo v týmu 11 vysokoškoláků a 1 jeden středoškolák. A ten měl problém. Dnes je situace obrácená . V týmu je jeden vysokoškolák, a on má problém“.

Dalším jevem, který mi nesedí a který  přišel do sportu a  basketbalu z celé naší společnosti je pojem „rodič fanatik a trenér“. Tento fenomén se objevuje již u nejmladších dětí . Pokud otec- fanoušek  požaduje výhru za každou cenu a jde doslova přes „mrtvoly“ a vidí ve své ratolesti Jordana, tak je tato ctižádost jednou z nejhorších možných podpor vlastních potomků. Ještě horší mutace je pak „rodič – trenér“, když často radí velmi zkušeným trenérům, kteří se s dětmi moří v tréninkovém procesu. Jejich laické rady jsou opravdu často k zasmání a trenéři je musí přejít, protože jinak by museli skončit s trénováním.

Negativním prvkem je také příliš ranná specializace na basketbal. Nejdříve by měla přijít atletika a gymnastika a teprve posléze postupné sbližování s míčem.

Žlučí mi také občas hne i současná generace, která pro samé vysedávání u počítače a „facování“ nemá čas jít ani na pivo či do kina a normální komunikace je pak tabu.. To za mě nebylo možné.        

 

Jaké postavení má současný BK Brandýs? Máte dostatek dětí, daří se návaznost ročníků? Co Vám děti nejvíce odebírá, je to jiný sport?

Basketbal má ve městě s nejdelším názvem v republice (nesmí se zapomenout na Starou Boleslav) výsostné postavení a patří k největším sportovním uskupením. Za deset let s mládeží jsme dosáhli řady skvělých sportovních úspěchů a především se nám podařilo rozšířit členskou základnu tak, že dnes je nás skoro 300. Basketbal se v Polabí stal dobrou značkou a vytvořili jsme tzv. „basketbalový styl života“, který vychází ze zásad fair play a velkého přátelství a uznání mezi lidmi pohybujícími se v basketbalu. Pravidelně získáváme umístění mezi nejlepšími sportovci a naše práce je hodně ceněna. Obzvláště proto, že většina trenérů dělá svou práci zadarmo, jen jako svoje hobby. A právě díky nim se nám daří návaznost v jednotlivých kategoriích. V malém městě to nejde po ročníku, ale vždy po dvou. Někdy to sice trochu hapruje a ne každý ročník je silný, ale tak to chodí ve městě, kde jsou tři základní školy (jedná s námi téměř nespolupracuje). Děti mají u nás o basketbal zájem a loni jsme otevřeli přípravku holek, kam přišlo cca 40 děvčat. I u chlapců je o oranžový míč zájem. Konkurence ostatních sportů není výrazná. U kluků snad malinko fotbal a atletika či flórbal. U děvčat snad jen atletika, jinak je basketbal jediným kolektivním sportem. 


Přemýšlel jsi o tom, jak přivést nové děti k basketu do Brandýsa?

O tom není třeba moc přemýšlet. Pokud máme dostatek trenérů (a o tom musím přemýšlet), tak děti přijdou. Basketbal  má u nás dobré jméno a velké reklamy není třeba. Stačí oběhnout dvě školy a inzerát do novin, které vydává můj spolužák z gymnázia (a ten také hrál basketbal) a je také součástí velké basketbalové rodiny.

 

Tvůj syn hraje Extraligu U17 a nově je v reprezentačním družstvu, jistě ti dělá radost, proto ho také chodíš pravidelně podporovat do hlediště. Je něco, co bys mu vytkl jako otec-trenér, na čem by měl ještě zapracovat?

Syn mi dělá radost. Tím, že se dostal do reprezentace si splnil svůj sen (můj také). Nutno však podotknout, že si svoji nominaci vybojoval velice tvrdou tréninkovou prací. Trénuje 4-5 týdně dvě hodiny a každý víkend hraje (extraligu „17“ za Sokol Pražský a ligu „U19“ v Brandýs, občas pomáhá i chlapům v KP). Stále však má na čem pracovat. Myslím, že má dobré dirigentské schopnosti a solidní hráčkou inteligenci. Svoje další tréninkové úsilí by měl směřovat ke zlepšení střelby, ball handlingu a rychlejší defenzivní nohy by také nebyly na škodu. Jsem rád, že basketbal je jeho životní náplní a někdy se divím, že zvládá i školu. Bohužel (možná bohudík) nemáme téměř na nic jiného čas, ale rozhodně toho nelitujeme.

 

Na webových stránkách xbasket.net si můžeme pravidelně číst tvoje články ke kategoriím mužů U15,U17 nebo U19. Jak si se k této práci dostal a co ti přináší? A jak se vyrovnáváš s kritikou diskutujících?

Psaním o basketbalu jsem si splnil svůj středoškolský sen, kdy jsem se chtěl stát sportovním novinářem. To se mi nepodařilo a dodnes toho trochu lituji. O basketbalu píšu rád. Vidím mnoho zápasů na všech úrovních a rád se o své zážitky podělím s lidmi, kteří to s basketbalem myslí dobře. Myslím, že jich je většina. Těch pár anonymních hnidopichů nemohu brát vážně. Protože pokud bych tak činil, musel bych s tím již dávno seknout. To jen dokresluje celou atmosféru, která je v naší společnosti a pochopitelně i v basketbale. Kritizovat a nejlépe anonymně umí každý. Pokud však má přiložit ruku k dílu, již je to mnohem složitější.  

 

 Co dělá současný Petr, krom toho, že rád čte a má rád pivko?

Současný brandýský „Čouda“, jak mě kamarádi přezdívají se především snaží oživit zašlou slávu brandýského Sportcentra, které mám od září pronajaté. V této souvislosti zvu do Sportcentra všechny baskeťáky na soustředění, turnaje a další akce. Více na www.sprotcentrumbrandys.cz. . Vedle toho připravuji pravidelné brandýské campy, které letos proběhnou počátkem července v Brandýse n.L. (více na stránkách www.bkbrandys.cz ) a to v kategoriích standard a mini. Navíc mám málo času, a pro velkou frekvenci schůzí často nestíhám ani tréninky  svého družstva a ani veterány. Což se mi stalo zrovna tento týden.
Navíc jsem předseda tenisového klubu v Brandýse, což mi spadlo do klína jako „danajský dar". Takže zase místo hraní jsem funkcionář a já hraji tenis moc rád.

 

Máš nějaké tajné přání, které nám můžeš prozradit?

Ano, mám. Chtěl bych chytit zlatou rybku, která by mi pro rok 2013 splnila následující basketbalová přání:

- postup „U16“ do ME skupiny „A“

- postup Sokola na FF „U17“

- postup Brandýsa do extraligy „U19“

Před tím vším má přednost zdraví  a spokojenost, které přeji všem !!!!

 


Pozvánka

Turnaj 3:3
odehráno

Špunti
2. turnaj 11. - 12.5. 2024

Starší minižáci
5. turnaj 13. -14.3. 2024
Mladší minžáci
5. turnaj 20. -21.4. 2024
Nejmladší minižáci
6. turnaj 6. -7.4. 2024

Starší minižákyně
6. turnaj 13. -14.4. 2024
Mladší minžákyně
6. turnaj 20. -21.4. 2024
Nejmladší minižákyně
6. turnaj 6.-7.4. 2024

Anketa

Které soutěže byly letos pro tebe?

Přebor Prahy

 

32%

Pohár PBS ve hře 3:3

 

29%

Špunti

 

39%

| celkový počet hlasů: 41 |

další ankety