Jiří Novotný

Hráčská kariéra:  USK Praha (1995-2000), Basketball Nymburk (2000-2005), BK Pardubice (2005-2008), BC Kolín (2008-2009)

V současné době:
- organizační pracovník České basketbalové federace
- zástupce ČBF pro minibasketbal

První otázka je pro všechny respondenty stejná.  Kdo tě přivedl k basketbalu?
 Kdo, nebo co bylo podnětem, že jsi se rozhodl právě  pro basketbal?
A kde jsi začínal?

K basketu mě, stejně jako bráchu, přivedla mamka. Přesný podnět si již nepamatuji, ale svou roli určitě sehrál fakt, že mamka v mládí basket taky hrávala, tudíž věděla, do jakého sportovního prostředí nás dává. V tu dobu jsem zkoušel více sportů- v létě fotbal, atletiku, tenis, v zimě jsme pravidelně s kluky ze sídliště hrávali hokej. Éra počítačů teprve měla přijít, televizní program byl prachbídný, tak co doma. Jen co se přišlo ze školy, hned jsme utíkali ven. Za sportem, hlavně však za partou. Myslím si, že to je ta věc, co dnešním dětem velmi schází – pravidelný, přirozený pohyb. Kotouly, skákání přes švihadlo, ručkování a další dovednosti – to nás nikdo nemusel ve škole dlouze učit, my to totiž už dávno uměli z nejrůznějších „sídlištních“ her. Ačkoliv mě hokej bavil ze všech sportů nejvíc, a dodnes jsem jeho velký fanda, nakonec jsem se dal na basket. Bylo mi nějakých osm devět let, když jsme poprvé společně s bráchou zavítali na basketbalový trénink, který se konal v tělocvičně naší základní školy. Přišli jsme do právě se tvořícího družstva vedeného trenérem Františkem Postráneckým. Tento tým (v době vzniku Slovan Bohnice, poté hrající pod hlavičkou Sokolu Vyšehrad, nakonec VŠ a USK Praha), až na nějaké drobné hráčské obměny vydržel pohromadě devět let.

 Měl jsi při svých basketbalových začátcích nějaký vzor?

Jako každý malý kluk jsem i já nějaké ty sportovní vzory samozřejmě měl. Od roku 1985, kdy k nám zavítal na světový šampionát do Prahy a kdy jsem ho též poprvé zaregistroval, to byl Steve Yzerman- legendární kanadský hokejista a dlouholetý kapitán  Detroit Red Wings, mého oblíbeného hokejového týmu. Z basketbalových vzorů bych určitě zmínil Nikose Galise, řeckého rozehrávače ve své době hájícího barvy Aris Soluň a Panathinaikos Atény. Na svou malou postavu a pozici rozehrávače to byl vynikající střelec, buldočí povaha a tahoun týmu, který dovedl s míčem neuvěřitelné kousky a kterého dovedl „zkrotit“ opravdu jen málokterý obránce. Ze zámořské NBA prosakovalo podstatně méně informací, než je tomu nyní, tak i proto se naše pozornost ubírala zejména na domácí a evropský basketbal. 

Co tě na basketu baví nejvíce?

Ač se to nezdá, basket není úplně jednoduchý sport. Musíte mít určité nadání, talent a píli, abyste to někam dotáhli. Hrozně důležitá je osoba trenéra, která vás v mládežnických letech vede. Trenér často rozhoduje o tom, zda vás basket pohltí a budete se mu chtít věnovat i v budoucnu, nebo zda je to pro vás pouze krátkodobá záležitost, která vás po čase přestane bavit, a vy v lepším případě přejdete na jiný sport, v horším se sportem skončíte úplně. Druhý takový elementární faktor, a vycházím ze své vlastní zkušenosti, je prostředí do kterého se dostanete - basketbalová parta. Po nějaké době totiž přijdou okamžiky, kdy se vám příliš nechce, basket vás tolik nebere, nemusí se vám zas až tak dařit a spíše než na tréninku byste se raději viděli někde venku, s kluky a holkami. I na mě přišly tyto okamžiky a to, co mi nedovolalo trénink vynechat, či dokonce sportu zanechat, byla parta spoluhráčů- mých dobrých kamarádů, kterou jsem měl ve svém basketbalovém družstvu. Když už jsem se netěšil přímo na trénink, tak jsem se těšil na ně, na své spoluhráče. Má odpověď na tuto otázku je jednoznačná – nejvíc mě na basketu bavilo prostředí, v kterém jsem se nacházel. Téměř každý den jsem totiž byl mezi svými dobrými kamarády.

Na kterého tvého basketbalového trenéra nejraději vzpomínáš a proč?

Je těžké vyzdvihnout jednoho jediného trenéra. Asi víc než na konkrétní trenéry jsou mé vzpomínky vázány na určitá časová období v mé basketbalové kariéře. Dlouhou dobu mě vedl František Postránecký, z tohoto období pak zejména rád vzpomínám na mladší a starší dorost. Úžasná parta lidí se sešla v USK Praha, kam jsem přišel jako osmnáctiletý kluk. Družstvo vedl František Rón, asistentem a lékařem týmu byl Josef Maurer a celý tým, včetně vedení, táhl za jeden provaz. Trávili jsme spolu spoustu času, nejen na basketu, a to se později odrazilo i na výsledcích týmu. Většina kluků z tehdejšího áčka USK se dnes schází každý týden a hraje pražský přebor. Už nejde ani tak o sport a o výsledek jako o to, hodit všední starosti dne za hlavu a zase se vidět, potkat se se svými přáteli. Zasportovat si, zajít na jedno dvě piva, popovídat si. Druhé hezké období ve vrcholovém sportu jsem zažil po přestupu do Nymburka. Nymburk právě postoupil z druhé do první ligy, když mi Michal Franěk zavolal, že by mě rád viděl ve svém týmu. V USK jsem nedostával tolik příležitostí, proto jsem na nabídku kývnul a odešel do Nymburka. Jo, Nymburk, tady jsem to měl rád. Poslední pěkné basketbalové období, na které rád vzpomínám, jsem prožil pod Standou Petrem v Pardubicích. Hráli jsme pěkný basket, návštěvy byly fantastické, mně osobně se sportovně dařilo, a opět – výborná parta lidí.

Jaký byl důvod, že jsi přestal hrát basketbal a začal ses věnovat práci pro ČBF?

 Důvod byl prostý, přestal jsem tehdy být platný pro svůj tým. Pamatuji se, že to bylo jedno říjnové odpoledne roku 2009, bylo teprve krátce po startu basketbalové sezóny, právě jsem se chystal odjet na trénink, když mi zavolal manažer Kolína pan Sodoma, jestli bych k němu mohl přijet. Sdělil mi, že by na mé pozici rádi dávali prostor mladším hráčům a já přeci již nejsem pro ně tolik perspektivní. Během dvou minut jsme se dohodli na způsobu rozvázání smlouvy a já odjel na trénink. Nikoliv se převlíct a trénovat, ale rozloučit se s týmem. Po konci v Kolíně byla ještě možnost dohrát sezónu v jednom prvoligovém družstvu, ale já se ve svých dvaatřiceti letech rozhodl definitivně ukončit sportovní kariéru a hledat štěstí a uplatnění někde jinde. Zprvu to bylo dost nepříjemné. Patnáct let jsem měl jasný řád, na měsíc dopředu jsem věděl, co který den budu dělat, kdy v kolik hodin budu mít tréninky, kdy zápasy, jaký den budu mít volno. A teď člověk dopředu nevěděl vůbec nic. S odstupem času si ale čím dál víc uvědomuji, že nečekaný konec v Kolíně byla jedna z nejlepších věcí, která se mi mohla stát. Začal se chystat světový šampionát žen a já dostal příležitost pracovat v organizačním týmu tohoto MS. Celé mistrovství dopadlo skvěle, holky získaly nečekané stříbro a i organizačně se MS povedlo. Byl jsem moc rád, když jsem pak po mistrovství světa dostal příležitost zůstat a pokračovat na ČBF.   

Co je náplní tvé práce?

Zejména organizační činnost. Organizace rozvojových a podpůrných programů zaměřených na mládež, jejich propagace a medializace. Dále pak skladové hospodářství reprezentačních družstev včetně zajišťování kompletního vybavení pro všechna reprezentační družstva. Než přišel kolega, specialista na marketing, to byla i kontrola závazků vůči partnerům. V létě, v reprezentačním období, mám možnost doprovázet juniorské či seniorské zahraniční reprezentace či hosty ČBF, které přijíždějí do ČR. Jsem moc rád, že jsem měl pokaždé možnost být u organizace MS či ME, které se uskutečnily v ČR v posledních třech letech. Nyní se připravuje další šampionát, který bude na přelomu června a července v Praze- MS juniorů do 19 let. Opět velká akce. Při své práci se setkávám s velmi zajímavými lidmi, mám možnost pracovat s velmi schopnými lidmi. Neustále se věci učím, pozoruji co a jak se dělá a pak, pokud je k tomu vhodná příležitost, si to třeba i sám vyzkouším.

Jsi a byl jsi garantem několika zajímavých projektů podporujících minibasketbal, můžeš nám je stručně představit?

Jedním z předsevzetí Výboru ČBF, a stejně tak i později nově zvoleného Výboru ČAMB, byl rozvoj minibasketbalu. Pokud se chceme posunout dále, je nezbytně nutné začít u mládeže. Proto vzniklo několik projektů s jasným cílem, kterým je rozšíření členské basketbalové základny, zlepšení a zkvalitnění tréninkového procesu se snahou obstát v nevybíravé konkurenci ostatních sportů, jakými jsou fotbal, hokej a na školách tolik populární florbal. Vedu projekt Basket do škol, který míří na první stupeň základních škol. V rámci tohoto projektu jsme v loňském roce dodali do 125 školních tělocvičen po celé ČR stahovací zařízení na konstrukce basketbalových košů, díky nimž mohou basket hrát i ty nejmenší děti. Rozjely se minibasketbalové semináře, zaměřené čistě na minibasketbal, což tu do té doby chybělo. Každý rok jdou z ČBF nemalé peníze na podporu školních soutěží, minibasketbalových turnajů či kempů. Myslím, že za poslední dva roky se udělal kus práce, ještě daleko větší kus práce však máme před sebou. 

Dokázal bys pojmenovat, co minibasketbalu nejvíce škodí a neprospívá?

Ambiciózní rodiče, kteří své dítě již vidí v seniorském reprezentačním dresu a pak trenéři, bezhlavě se honící za výsledky svých týmů, nebrajíce při tom ohledy na přirozený rozvoj svých svěřenců. Vytěžování a přetěžování jedinců na úkor rozdělení minutáže na celý tým. Naštěstí je jich menšina, ovšem i tací existují. Občas se nestačím divit, čeho všeho jsou tito lidé schopní. Teď myslím zejména některé rodiče. Zapomínají, že jsou v prostředí, v kterém sportují děti. Neuvědomují si, že výsledek utkání není zas až tak důležitý, že daleko důležitější je, jaký vztah k basketbalu si jejich dítě v tomto období vypěstuje pro budoucí léta. To oni škodí minibasketbalu, ještě více však škodí svým vlastním dětem.

A poslední otázka je nebasketbalová, jak si užíváš své nové role být otcem?

Mám sedmiměsíčního syna Jakuba, který nám dělá s přítelkyní velkou radost. Jestli to bude basketbalista, kdo ví, ať si sám vybere sport, který ho bude bavit. Basket bude jedním ze sportů, který určitě zkusí a pokud u něj zůstane, tím líp. Sport vás vychová, dá vám řád, disciplínu, smysl pro fair-play, zodpovědnost i povinnost. Proto budu jenom rád, když i on se na sport jednou dá.