PhDr. Jakub Bažant

- vedoucí dramaturg publicistiky sportovní redakce ČT
- „otec" projektu „Každý koš pomáhá"
- „otec" dramaturgie pořadů Time:out a BasketManie
- aktivní hráč basketbalu Sokol Michle
- člen divadelního spolku Jiří v Poděbradech
- ženatý, dvě dcery

Kubo, kdo, nebo co, tě přivedlo k basketbalu a ve kterém klubu jsi začínal jako hráč?

Na basket mě dala maminka, což byla podivuhodná hra Osudu, protože maminka nikdy neměla se sportem moc společného, hrála divadlo a pak pracovala téměř třicet let v Československé televizi. Když jsem v 15 ti letech vyrostl o 11 centimetrů na svých současných 193, zavedla mě na Spartu, kde jí řekli, že jsem malý. Naštěstí se mě ujala bronzová medailistka z ME i MS, paní trenérka Jaroslava Dubská a na Petřinách mně seznámila s basketbalovými základy.

Měl jsi jako malý kluk nějaký basketbalový vzor, nebo osobnost, kterou jsi obdivoval?

 Vzhledem k tomu, že jsem s basketem začínal vlastně už jako „velký kluk" a pořádně jsem se o něj začal zajímat ještě později, byl mým obdivovaným hráčem o pět let mladší a o trochu šikovnějšíJ  MJ neboli Michael Jordan.

Tvé pracovní aktivity jsou hodně pestré, co tě nejvíce baví na tvé práci v poslední době?

Baví mě všechno. Basket stále, natáčení medailonků olympijských medailistů pro Olympijský magazín i propagace Sokola, což beru jako malou splátku za všechno, co pro mě udělala, mé babičce, sokolské náčelnici v Semilech.  Ale snad úplně nejvíc mě těší charita, Každý koš pomáhá.

Máš oblíbené životní krédo, kterým se řídíš?

 Mám jich víc a střídám je. Teď třeba mám v diáři napsáno:  „Je na každém z nás, aby se pokusil ten kousek světa, který jej obklopuje, zanechat v trochu lepším stavu, než v jakém ho nalezl, když o něm začal přemýšlet." Jan Drápal, Konzervativní listy, květen 2010

V létě budeš pracovně na Olympijských hrách v Londýně. Kromě sportovních výkonů a výsledků, jaké jiné kouzlo OH pro tebe mají?

Je to svátek fanoušků, setkávání a přátelského měření sil mezi národy
a jejich reprezentacemi. Myslím, že to vůbec, přes všechny možné výhrady, není málo.

Hodně a rád cestuješ, nejen pracovně, ale i soukromě, ve které zemi se ti líbilo, že sis řekl: „Tady bych mohl i žít"! 

Líbilo se mi v Austrálii, Norsku i Kanadě. Tam bych mohl žít, kdybych „musel".  Ale Českou republiku bych jen kvůli jakékoliv osobní výhodě nikdy neopustil!

Na jaké koníčky ti při tvém pracovním vytížení zbývá čas, nebo jak nejraději odpočíváš?

To tedy  překvapím J - odpočívám při sportu, hlavně při basketu, nebo beachvolejbalu, rád čtu. Hrozně rád bych se víc věnoval hraní na kytaru
a na piáno, ale zatím nestihám. Snad po Londýnu?

Co tě rozčiluje, rozesmutňuje na basketbalu obecně v dnešní době?

Nedocenění dobrých trenérů těch nejmenších basketbalistů. Doma mám velký příklad, jak by to NEmělo nejen v basketbalu, ale v jakémkoliv sportu vypadat. Náš nejmilejší děda, pan Miroslav Vondřička zakládal basketbal ve Strakonicích, vychoval desítky prvoligových hráček a reprezentantek ve všech kategoriích, věnoval desetitisíce hodin dětem. A dnes je v klubu pana Baláka páté kolo u vozu. Bohužel takových „Vondřičků" je víc.

Máš nějaké tajné přání?

Mě nenachytáte, tajné přání přece musí zůstat tajné. Ale mám jedno velké veřejné - vybudovat Dům pro všechny generace v rámci akce Každá koš pomáhá.

Děkujeme za rozhovor a přejeme Ti nejen splnění všech přání, ale co nejvíce pozitivních dní s uspokojením nad vlastní prací.