15.11.2018 15.19 | Sev | 2184 přečtení

Bc. Martin Jakeš

Po delší odmlce opět přináším velmi zajímavý rozhovor. Tentokrát je to o člověku, který je basketbalem naprosto pohlcen, bývalý hráč Národní basketbalové ligy a reprezentant v basketbalu 3x3. S Usurpátors či s českou reprezentací odehrál nejeden turnaj po Evropě Dozvíte se kolik práce zvládne, na čem usilovně pracuje a jaké je jeho "tajné přání".

- Martine, začněme od Vašich začátků. Kde jste s basketbalem začínal a kdo Vás  k němu přivedl, popřípadě Váš první trenér.

S basketbalem jsem začínal ve svých rodných Lounech a přivedla mě k němu v 9 letech moje maminka, které jsem za to velice vděčný. Moji první trenéři byli Ladislav Polan a Miroslav Peterka, kteří založili v roce 1994 v Lounech basketbalový tým žáků.  

- Přes mládežnické kategorie jste se dostal do věku dospělého muže, kde jste hrál  také Mattoni NBL. Popište prosím ve zkratce tuto část Vašeho života.

Zahrát si alespoň v jednom utkání Mattoni NBL byl vždy mým největším basketbalovým snem, který jsem si splnil v Chomutově, když jsme v roce 2011 vyhráli I. LM a postoupili tak do NBL. V Chomutově jsem se dokázal prosadit i do nového kádru pro nejvyšší soutěž a mohl jsem si tak na sezonu a půl splnit svůj velký dětský sen a nastoupit v nejvyšší soutěži mužů v ČR. Do Chomutova jsem se dostal díky mému velkému kamarádovi Honzovi Štěpánkovi, s kterým jsem působil společně tři roky v I. LM v Sokole Vyšehrad. Oba jsme tenkrát měli neshody s hlavním trenérem a Honza přestoupil do Chomutova o sezonu dřív než já. Dnes už vím, že odchod z Vyšehradu do Chomutova bylo velice dobré rozhodnutí.

- Co Vás přimělo k tomu, že jste jako hráč skončil s nejvyšší soutěží?

K hráčskému konci v nejvyšší soutěži mne přimělo dlouhodobější zranění nártu a protože  jsem toho v druhé NBL sezoně v Chomutově moc neodehrál, i když jsem byl v plném tréninkovém procesu, rozhodl jsem se skončit, protože jsem věděl, že se už na hřiště moc nedostanu a nikdy pro mě nebylo nic horšího, než každý den poctivě trénovat s vědomím, že hrát nebudu. Dokončil jsem ten rok studium na ČVUT a chtěl jsem dělat něco smysluplného, co mě bude naplňovat, což v tu chvíli už fungování v kádru NBL nebylo.

- Který z trenérů Vás nejvíce ovlivnil. Lidsky a trenérsky.

Za svou kariéru jsem se setkal s velkou spoustou trenérů a každý z nich mi ukázal řadu nových věcí a předal hodně pozitivních i negativních zkušeností po sportovní i lidské stránce. Nejvíce jsem, ale vděčný mým prvním trenérům Polanovi a Peterkovi, díky kterým jsem se naučil první „basketbalové krůčky“ a začal jsem tento sport opravdu milovat. Z trenérů v mužské kategorii, bych chtěl zmínit pana Václava Jaloveckého, kterého jsem měl svou první sezonu na Vyšehradě a těšil jsem se na každý jeho trénink, s odstupem času beru pana Jaloveckého, jako největší trenérskou osobnost, s kterou jsem za svou kariéru měl možnost pracovat. 

- Dnes máte několik zaměstnání. Tedy hlavní náplň Vám zabírá práce na ČBF, kde máte na starosti fungování 1. ligy mužů a kategorie U14 a U15, CEWL a 3x3 Tour, dále fungujete jako předseda klubu akademie, tedy Basketu Academy Louny a navíc jste hrající muž v Severočeské lize. Popište mi prosím, co Vás naplňuje a zda vše zvládáte.

Jak už jsem psal, basketbal miluju a je to celý můj život, takže jsem velice vděčný za to, že moje práce a každodenní náplň je právě basket. Na ČBF začínám už svůj čtvrtý rok a s prací a hlavně prostředím, ve kterém se pohybuji  jsem opravdu spokojený. Je pro mne velkou ctí setkávat se a diskutovat s lidmi, které jsem jako malý obdivoval na palubovkách a nyní jsou to moji kolegové. Po konci v NBL a návratu do Loun jsem chtěl se svým kolegou Jakubem Hnátkem založit nový basketbalový klub, což se nám povedlo. Po pěti letech naší usilovné práce děláme různé volnočasové aktivity pro více jak 300 dětí, za což jsem opravdu moc rád a dokázali jsme sami sobě, že děti mají zájem sportovat, záleží pouze na tom, jak je dokážete zaujmout a jak se k nim chováte. Největší radost mám z toho, když vidím, jak se plná hala dětí raduje z každého proměněného koše a jakou mají u nás děti skvělou partu …a to je ten hlavní důvod, proč tohle všechno děláme. Trénování a hraní za Basket Academy mi v současnosti zabírá veškerý volný čas, ale jsem přesvědčený, že to vše dává smysl a hlavně mě to celé neskutečně naplňuje.

- V klubu Basket Academy Louny, který byl založen v roce 2013 a navazuje na téměř  dvacetiletou tradici basketbalového oddílu Sokola Louny, který působil v Lounech  od září roku 1994 díky ing. Ladislavu Polanovi a ing. Miroslavu Peterkovi, máte  
 krásné moto
„Chceme, aby se kluci a holky u nás naučili soutěživosti, umění přijmout vítězství  i porážky a hlavně respektovat jeden druhého!"
Jaký je hlavní cíl, nebo plán klubu?

Hlavním cílem naší Basket Academy je ukázat co největšímu počtu dětí v Lounech a okolí, jak krásným sportem basketbal je. Když jsme před pěti lety zakládali nový klub, asi bych lhal, že jsem čekal, že budeme mít 9 družstev v soutěžích, přípravku, kroužky na základních školách, v mateřských školách a v létě pět týdnů plných basketbalu. Je to opravdu až sen, co jsme za relativně krátkou dobu dokázali, ale mým hlavním cílem a snem je vybudovat v Lounech profesionální klub, který bude hrát nejvyšší mužskou nebo ženskou soutěž. Vím, že je to v dnešní době velice složité a určitě nás nečeká nic jednoduchého. Spousta lidí mi říká, že jsem se zbláznil a že je to nereálné, ale pro mě je to úplně stejná výzva, jako byl tenkrát můj sen o nejvyšší mužské soutěži. Sport mě naučil, že když tvrdě pracujete a jdete si za svým, tak se vám to všechno jednou vrátí,
a to je pro mě hlavním hnacím motorem v práci pro Basket Academy.

- „Tygří smečka“ nabírá stále nové členy, jak se Vám daří nábory a co je pro Vás největší problém?

Abych byl upřímný, tak my v Lounech už tři roky za sebou žádné nábory neděláme. Před začátkem nového školního roku nám vždy volají rodiče, kdy začínáme a že mají zájem, aby si jejich dítě vyzkoušelo basketbal. Většina dětí pak u basketbalu zůstane a přes přípravku se zapojí do své věkové kategorie. V dnešní době máme bohužel největší problém s prostorem v halách pro tréninky a zápasy. Jelikož v Lounech je velká sportovní hala obsazena jinými sporty, trénujeme a hrajeme ve dvou školních halách. Tento rok máme každý týden 32 tréninkových jednotek napříč všemi kategoriemi a některé bohužel máme pouze hodinu, také máme na hřišti spojené dva týmy, a to je velká škoda hlavně pro děti, protože jim nemůžeme nabídnout lepší tréninkové podmínky, když už se ony samy rozhodly, že chtějí sportovat. Tuto, pro nás velice nepříjemnou situaci se snažíme řešit již delší dobu s vedením města, ale nikoho to bohužel nezajímá. Každý si hájí především svoje zájmy a mám pocit, že většina lidí nám naopak hází klacky pod nohy, protože nás bere jako soupeře. Za pět let jsme v našem dvacetitisícovém městě jeden z největších sportovních klubů, a to lidi s „maloměstským myšlením“ berou velice špatně. Jsem ale přesvědčen, že když budou mít děti o basketbal v Lounech stále stejný zájem, bude město muset tuto situaci s námi řešit, protože začas už opravdu nebude mít kde s naší Tygří smečkou trénovat.

-Prozradíte nám něco ze soukromého života? Co děláte rád, když nemusíte pracovat, nebo co je pro Vás odreagování?

Když děláte, co Vás baví, nikdy nemusíte pracovat, což je i můj případ, ale když neřeším basket a věci kolem něj, nejsem na hřišti jako hráč nebo trenér, tak se snažím trávit čas se svojí přítelkyní Markétou, která to, díky mému vytížení, nemá vůbec jednoduché. Milujeme cestování, takže když na sebe máme čas, asi nejvíc si odpočineme právě při našich společných cestách. Naším velkým snem je cesta kolem světa.

- Máte nějaké „tajné“ přání, s kterým se s námi můžete podělit?

Moje velké přání je, aby se českému basketbalu dařilo stále více a více a vždy platilo to, že basketbal je sport inteligentních lidí, na což bohužel někteří lidé často zapomínají.